Perzóna Unica

Krajiny kolem nás, krajiny v nás. Krajiny našich životů... Jsou to jen metafory. Ale metafory nám mohou usnadnit úvahy o tom co je kolem nás, uvnitř nás...

V krajinách svých životů obvykle chodíme po vyšlapaných cestách. Často víme kam vedou, někdy jen matně tušíme. Často se cítíme bezpečně, ale přijdou chvíle, kdy zřetelně cítíme strach. Jasný strach ze šramotu v křoví podél cesty, tichý a nenápadný strach z osamění či hlubokou vnitřní nejistotu. Přicházíme na prosluněná a čistá místa plná radosti -- to se pak jde snadno. Ale někdy nás bláto přilepené na botách nepřijemně tíží a déšť stéká přes obličej proudem.

V krajinách svých životů potkáváme další poutníky. Někteří bloudí, někteří kolem nás bez povšimnutí proběhnou. Jiní nehybně stojí. Jsou poutníci, kteří vám svou přítomností prosvětlí den. S jinými zažijeme nádhěrné chvíle vzájemného porozumnění a naslouchání.

Obzvláště zajímavá jsou setkáni s průvodci. Nejde o žádné vyjímečné povolání -- jsou to také poutníci. Jen v něčem trošku zvláštní.

Nemají strach chodit mimo vyšlapané cesty a mohou nás zavést na pozoruhodná místa. Většinou to jsou velmi vnímaví pozorovatelé, všímají si jemných náznaků... Letmý pohled, padající list, záchvěv rtů... Instinktivně vycítí strach a nebezpečí, odhalí slepé skvrny a posílí slabá místa. Průvodci jsou upřímní a opravdoví, protože v krajině života navštěvují i místa, kde předstírat a hrát si na něco by znamenalo katastrofu. Průvodci nás nikam netáhnou ani se za námi nevlečou. Jdou prostě vedle nás.

Proč to dělají? Prostě mají radost, když mouhou někomu ukázat místa, která sami obejvili. Když mohou s někým projít část jeho cesty a objevit díky němu cestičky, jichž si dosud sami nevšimli. Mají talent i chuť sdílet...

Je na každém z nás jaká budou naše setkání v krajině života. Záleží jen na nás, zda budeme k ostatním nevšímaví či otevření, zda budeme více dávat nebo brát, zda budeme více průvodci či zda se necháme vést.